Říká se, že ruský rock představuje hlavně sílu slova. Možná odsud, a také z jeho subkulturní minulosti, vychází představa, že by měl ze své podstaty stát v opozici vůči oficiální politické scéně a jejím mocenským praktikám. Jak tomu ale ve skutečnosti je?
V sovětských časech se ruský rock, coby jedna z oblastí undergroundu, vymezoval jednotně vůči režimu. Dnes to občas vypadá, jako by se sám politicky dělil na opoziční a prorežimní proud. Tuto situaci ukazují tři výrazné, mediálně sledované a volně či přímo na sebe navazující momenty z posledního půldruhého roku. Jak je patrné, na rozdíl od časů předchozí totality, která rockovou scénu kultivovala tím, že jí příliš nepřála, vládnoucí kruhy dnešního Ruska mají kromě milicionářů také své rockery.
Zpěvákovy všetečné otázky
Na konci května loňského roku se v Petrohradu u jednoho stolu sešel Vladimir Putin s organizátory a účastníky jisté dobročinné hudebně-literární akce. Očividně šlo o jeden z pokusů Kremlu ukázat svou vstřícnou tvář a ochotu diskutovat s veřejností o nejrůznějších otázkách – v tomto případě o problémech v kultuře. Nějakou dobu to vypadalo na nezáživnou besedu s korektními „lokálními“ dotazy a diplomaticky utvrzujícími odpověďmi, přislibujícími řešení jednotlivých problémů. Pak si ale vzal slovo Jurij Ševčuk, leader legendární skupiny DDT, který mez této autocenzurní korektnosti překročil: „Předevčírem mi někdo volal, asi nějaký váš asistent, a prosil mě, abych vám nekladl dotěrné otázky, politické a podobně.“ Následující výstup se skládal z řady nepatřičných otázek, které tazateli rychle zajistily pozornost veřejnosti: „Jednak slovo svoboda. Svoboda tisku, svoboda informací… Rovnost před zákonem. Máte v plánu skutečnou, poctivou liberalizaci a demokratizaci země? Dojde někdy na to, že veřejné organizace nebudou umlčovány a lidi se venku přestanou bát milicionářů? Jednatřicátého května se v Pitěru uskuteční Pochod nesouhlasících. Bude se zase rozhánět, nebo ne?“ Putin v přímé konfrontaci neobstál, jeho reakce byla podrážděná a vyhýbavá. Ševčuk, který se pravidelně vyjadřuje kriticky k vládě a nezřídka se objevuje na protikremelských mítincích sám s kytarou, se jednoznačných odpovědí dočkal až v podobě kremelské represe, mimo jiné při zásahu právě během Pochodu nesouhlasících.
Rock session s Medveděvem
O několik měsíců později, v říjnu 2010 se v moskevském klubu Rhythm & Blues Café uskutečnilo takzvané neformální posezení u piva. Prezident Dmitrij Medveděv, známý svou láskou k rockové hudbě, si tam před kamery pozval vybranou společnost tvořenou „nestory“ ruského rocku: dostavil se Andrej Makarevič (Mašina vremeni), Boris Grebenščikov (Akvarium), Vladimir Šachrin (Čajf), Vadim Samojlov (Agata Kristi), Alexej Kortněv (Nesčastnyj slučaj), Šura (Bi-2) a Ilja Čort (Pilot). Řeč se točila kolem společných hudebních oblíbenců, a přestože se občas dostalo i na několik politických či politizovaných témat, nedošlo ani k sebemenšímu náznaku konfrontace. Ve výsledku celá diskuse nejenže vyzněla jako nejapné tlachání, ale působila i jako zrežírovaná kremelská odveta za Ševčukův výstup, snažící se ukázat, že jiní, neméně slavní rockeři si umějí, cum grano salis, současné situace v Rusku vážit.
Pocit, že legendy ruského rocku byly zneužity k propagandistickým účelům, je mezi početným publikem přirozeně silný. Nezávislá média a zklamaní fanoušci nenechávají na muzikantech nitku suchou. Vyčítají jim, že nepozvali Ševčuka, „který by měl na rozdíl od nich co říct“, že se zaprodali a zradili svou vlastní minulost, a ironicky připomínají protestní pasáže z jejich písňových textů. Pranýřován je zejména Grebenščikov, jehož ze všech zúčastněných provází největší pověst (někdejšího) rebela. Snahu obhájit se pak za všechny vystihují Makarevičova slova na jeho blogu: „Včera jsem se v neformálním prostředí setkal s Dmitrijem Medveděvem. Mohl bych být podezírán z angažovanosti, ale přiznám se, že jsem viděl velice inteligentního, vzdělaného, demokratického člověka, se kterým bylo příjemné se bavit.“ Jak jednoduché. Kritici moci chtěli po rockerech ostrou názorovou výměnu na téma demokracie. Ti byli naopak spokojeni s tím, že mohli popít a popovídat si se sympatickým člověkem. Jeden se pak ale diví, proč před kamerami a s takovou – jakkoli neformální – okázalostí.
Surkovův pudl
Dostaveníčko rockerů s Medveděvem dalo impuls televizní stanici REN TV k vytvoření obsáhlé reportáže nazvané Noty protestu a zasvěcené aktuálním souvislostem mezi rockem (respektive populární hudbou vůbec) a politikou. Jádrem pudla, jak se vposledku ukázalo, paradoxně byl v podstatě malicherný výrok Artěmije Trojického. Tento renomovaný hudební kritik a organizátor, který se zvláště v osmdesátých a devadesátých letech 20. století zasloužil o slávu mnoha rockových skupin, totiž výše zmíněného Vadima Samojlova z dnes již neexistující kapely Agata Kristi (viz A2 č. 13/2009) označil za „ochočeného Surkovova pudla“. Trojickij, známý svým břitkým jazykem, narážel na skutečnost, že Samojlov před časem nahrál dvě sólová alba, na nichž zhudebnil texty vlivného politika Vladislava Surkova, prvního náměstka šéfa prezidentské kanceláře. Samojlova těžko obviňovat
z podlézavosti a využívání politických kontaktů. Agata Kristi, jedna z nejzajímavějších ruských skupin, si svou slávu vydobyla apolitickou cestou a sám Samojlov je znám svou vehementní snahou podporovat mladé muzikanty, jak ukazuje například projekt rocklab.ru. Jeho reakce ale byla přehnaná. Samojlov podal na Trojického žalobu pro urážku na cti, žádá po něm milion rublů a stejnou částku po televizní stanici, která reportáž odvysílala. V očích veřejnosti mu nepřidává ani fakt, že téměř ve stejnou dobu na Trojického podali žalobu kvůli údajným urážkám dva političtí činitelé – jedním z nich je major státní dopravní inspekce
ve výslužbě, jemuž Trojickij udělil anticenu pro nejhoršího ruského milicionáře. Média tyto kauzy intenzivně monitorují a zmiňují je jedním dechem, čímž se Samojlovova žaloba dostává do politického kontextu (třebaže se týká pudla, nikoli Surkova) a rocker se mimoděk ocitá na jedné lodi s majorem.
Na podporu Trojického byl letos v červnu uspořádán koncert v moskevském klubu Hleb (mezi účinkujícími samozřejmě nechyběl Ševčuk). Ačkoli úřady akci, jíž předcházela mimořádná úřední kontrola, na poslední chvíli povolily, organizátoři vědí své: „Mezi řádky nám bylo řečeno, že kdyby akce neměla takovou podporu médií, situace by se vyvíjela jinak.“ Činit z několika případů stárnoucích hudebníků zásadní závěry o současných vztazích ruského rocku a politiky by bylo troufalé. Že se však uvedené příklady ze života představitelů bývalé subkultury skládají ve značně neutěšený obrázek, je patrné.
Autor je hudební publicista.